Václav Štěrba

O dědovi Ředickém se mi bude psát o trochu hůře. Vzpomínám na spoustu krásných prázdnin u něj a babičky, ale to spíš kvůli partě venkovských kluků s kterými jsem trávil čas. 
Děda byl vyučený sedlář čalouník a když jsem byl malý tak ještě pracoval v Orličanu na Podlesí a dělal tam sedačky do náklaďáků. Po odpolednách opravoval klukům z okolí sedadla na Pionýry a sedlákům kožené transmisní řemeny k mlátičkám. Naučil mne trochu pracovat s kůží a hlavně dvojitý sedlářský steh. Dodnes po něm mám sedlářského koníka, což je dřevěná lavice se svírací hlavou pro šití těžkých kožených věcí. 
Děda choval králíky a jezdil na trávu i seno. Králíka jsme v dětství měli skoro pořád. Zkoušel mne i naučit sekat trávu, ale když jsem mu podruhé zapíchl jeho dokonale vyklepanou a nabroušenou kosu do země, tak mne od toho vyhnal a už mi ji nikdy nepůjčil. Takže sekat kosou neumím dodnes.
Děda hodně usiloval o babičku a vyprávěl mi, že když byla v Brně takzvaně ve službě u jejích movitějších příbuzných, jezdil za ní na kole. Babička ho nechtěla, protože milovala svého bratrance, ale děda byl usilovný a tak ji rodina dotlačila k sňatku s ním. Děda vyprávěl, že na něj dva dny po svatbě vzala sekeru a chtěla ho zabít. Ale nakonec spolu byli až do smrti a vychovaly dvě dcery. 
Když jsem s nimi hrával jako malý kanastu, tak mi strkal pod stolem žolíky abych vyhrál.
Děda zemřel nečekaně na embolii po banálním zákroku na dolní čelisti.