Josip Valentin Majce

Svého dědu z tatínkovy strany jsem nikdy nepoznal. Když jsem byl malý, tak se v rodině říkalo, že se nevrátil za druhé světové války z lágru. Až ve dvanácti letech jsem našel tenhle novinový článek. 

Překládat ho tu nebudu, ale použiji článek který, na jeho základě a na základě toho co mi říkal táta a babička, napsala Kačka. "Můj praděda"

V roce 1992 u nás jednou večer zazvonil telefon, ano to ještě měli telefony drát do zdi, a tam se ozvala slovinsky hovořící žena: „Ahoj, jsem tvoje polosestřenice Taťána z Argentiny. Jsem v Lublani a za tři dny přijedeme s dcerou do Prahy vlakem z Vídně. Vyzvedni nás na nádraží.“
Na můj dotaz jak ji poznám mi jednoduše navrhla to, co je v dnešní době, kdy jsme všichni rozlítaní po celém světě, naprosto normální a to, že budu stát u příjezdů vlaků s cedulí ‘Jeločnik’. Tedy jejím příjmením.
Dnes se nad tím nepozastavíme, ale chvíli po pádu železné opony to bylo jiné. Je pravda, že si mne všichni cestující velmi prohlíželi. Až se u mne zastavila mladá žena s asi dvanáctiletou dcerou.
Kromě jiného mi Taťána přivezla krabici věcí, které po dědovi zůstaly. Kromě jeho epolet a řádů z první světové války, tam byly třebas i pracovní knížky a spousta dokumentů. A mezi tím fotografie, které jsem dobře znal. Byly to fotografie z mých prvních narozenin. Babička si s dědou dopisovala. Sice se děda podepisoval jako teta Růžena a babička dopisy posílala na adresu příbuzných v Buenos Aires, ale nějaký kontakt tady byl.
Je to silné zjistit, že děda věděl, že má vnučku a vnuka, a my se sestrou o něm nic nevěděli.
V roce 1999 jsem se s tátou vypravil navštívit příbuzné v Buenos Aires a převézt hlínu z babiččina hrobu do hrobu dědy a naopak.
Byla to má první návštěva opravdu velkého města. Přeci jen mělo více obyvatel než celá Česká republika. Když jsme šli v centru přes přechod, tak tam stálo dvanáct pruhů aut, výpadovka. Tady ulice jednoho jména má 48 km a jsou čtvrti, kde se v noci nezastavuje na semaforech, protože vás jinak přepadnou, a klidně i zabijí. 
Když jsme příbuzným vyprávěli o tom, že jsme přivezli hlínu z babiččina hrobu a chceme ji dát do dědova hrobu, tak se zarazili a nechápavě na nás koukali. Pak nám vysvětlili, že to nepůjde. V Buenos Aires není dost místa ani pro živé, a tak se pohřbívá mělce a za pět let se z hrobu vyberou kosti, které se uloží do kolumbária do rodinné schránky k ostatním rodinným zesnulým, a do hrobu se uloží někdo další. Tak jsme do té rodinné schránky daly hlínu z babiččina hrobu a vybrali jeden obratel s nadějí, že je dědy a převezli ho do holického hrobu.